close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Adamíno

14. prosince 2013 v 22:16 | AdamU.
Tak je to tu, dlouho jsem nic nenapsal a dlouho jsem se s níčím nikomu a ničemu nesvěřil, tedy pokud nepočítám mlčenlivého, přesto naslouchajícího plyšáka. Snad jediná situace, kdy jsem se před někým otevřel, jo vlastně a teď ve čtrvtek jsem měl depresi přímo na koleji. Krása.
Nicméně život jde dál... mno spíš, když nad tím přemýšlím čas pokračuje a ani stopkami nejde zastavit, pořád plyne a jediná rada či možnost, co můžeme dělat je se s tím nějak smířit.
Hrozně moc prázdných řečí vedu, hrozně moc prázdných chvílí zažívám, jsem prázdný, navíc k tomu děda mě opustil, jedinej děda, kterýho jsem kdy měl. Stejně tak jako všechno v mým podělaně-divným, někdy však krásným a smutným životě. Mrzí mě, že jsem se pořádně nerozloučil... jen jsem se strašně opil. Ale i tak jsem rád, za dědu samozřejmě.
S mojí láskou to je však ještě horší, pořád se dostávám z odloučení a bojím se a začínám tušit, že byla ta pravá, nastavila laďku dosti vysoko, jestli někdy budu milovat víc, tak jsem šťastnější, než jsem si myslel... Je to tak strašně ubíjející, jsem sám, byl jsem zvyklý žít pro ni, není tu se mnou skoro 3 měsíce a přesto jsem na tom vnitřně špatně, nejhorší je, že na koleji nemám s kým bych si o tom povídal, když přijedu do Prahy, tak tam na mě nikdo nemá čas, ani nejlepší kamarád se nestaví, připadám si na mrtvém bodě, kam jenom míří dosavadní život? Držím v duši plno, plno otázek, ale tak straně málo znám odpovědí.
K tomu všemu si začínám myslet, že už nemám paměť, jakou jsem míval, nejde mi se učit, nevím proč a čím to je. Prostě to nejde, jako by mi v tom něco bránilo. A abych podtrhl jednu z největších krizí, nemám o čem psát, dlouho jsem nic nenapsal pořádnýho a nic mi nejde.
Do háje, kdy přijde ta změna? Trápím se už zase opět dlouho, než je zdrávo a změna do píči nikde, jak dlouho mě necháš Bože testovat??? Jasně asi to zvládnu, ale proč? Je to tím, že jsem se pokoušel o sebevraždu? Jsi vševidoucí, tak do prdele musíš vědět, jaký to bude mít dopad na mě, ne? Jediná cesta z těhle hoven je láska nebo se mi to tak jeví a je to jediná moje naděje, jinak pak už nevim a nechápu, proč tu mám dál setrvat...
Filosofie je super, baví mě a jsem z toho vycákanej, ale zatím jsem neobjevil ten hlubší smysl.
Potřebuju pomoct a poradit, popostrčit. Otci se někdo zjeví a já potecionální léčitel a týpek nic? Je to trochu nefér, nemyslíš? Mám rád Tebe i Tvého syna, ale začínám mít velikou krizi, nenechte mě uhnít...
Většinou se snažím mít nějakým způsobem veselý konec, či snad myšlenku, ale dnes ode mě nikdo nic nečkejte, život je fajn a musí se umět žít, ne se pořád za něčím hnát, jenže je tu jedno velké ALE, když si už myslíš, že jsi našel klid, posere, zesere, zechčije a vomrdá se všechno možný na čem jsi stavěl a tenhle koloběh bude trvat dál celý život. Nemám pocit, že to je dost uklidňující.
Člověk by se s tím měl smířit, pokud najde sílu, když to zvládne, nejspíš pak začíná pořádný život plný splněných snů a nalezne klid, jenže kolik ještě musíme zažít, abychom si to uvědomili? A až si to uvědomí, bude po tom všem trápení šťastný?
 

Achjo

22. října 2013 v 0:13 | Fénix
Moc bych si přál,
aby jsem pookřál.
Jsem tu teď smutný,
stav lásky nutný, ale
nemám jej, není mi moc hej.
Pochybuji nad vším, nad sebou
jásající peklo pod Tebou.
Dívej se za slovy - Carpe diem!
Jenže možnou naději zabijem.
Tu naději na lásku, když život
visí na vlásku.
Kdo jsem? Kam patřím? Budu tu
za 30 let?

Prázdnota

22. října 2013 v 0:03 | AdamU.
Prázdno mám teď v duši a nevím, kdo nebo co jsem. Jsem na tom ještě hůř, než když jsem opakoval 4. ročník, což je dost bledý, myslel jsem, že nic podonýho už nezažiji, ale prostě nejspíš očekáva nebo přát si nemá smysl... Nevím proč to tak hlavně, chci se usmývat na všechny strany, pěstovat květenu, šířit mír a mít klid duše. Místo toho je to naopak, mám chuť zabít pandu, protože málo šuká za záchranu svýho druhu, mám chuť jít a rozbít někomu hlavu, spálet les v Jižná Americe...
A nejvíc jsem nasranej sám na sebe, jelikož se snažím to změnit, ale nejde mi to, jsem sám a o to víc si uvědomuju svoji samotu, neboť na koleji je 5 spolubydlících a neznám je, nemůžu s nimi pořešit tyhle problémy a tak se musím uzavřít do sebe víc, zastavím se na chvíli a cítím tu prázdnotu a jediné, co mám je propít se do bezvědomí, ráno vstát, házet nacvičené úsměvy a těšit se ze školy, která mě baví, ale nemám sílu.
Když jsem už myslel, že mám pomoc, že mi ji Bůh poslal, tak jsem ji neměl, byla to modla, která podtrhla všechno a zároveň nic. Co mám dělat? Nemůžu psát, učit se, mít se rád... Volám po záchraně. Prosím.
 


11. 10.

11. října 2013 v 17:13 | AdamU.
Je pátek 11. října. Čísla jsou to pěkná, samé jedničky, přesto však mám tak zvláštní pocit nenaplnění.
Zasekl jsem se na jednom místě a nevím, jak se z něj dostat, mám plno keců, co a jak chci udělat, bohužel ale Hradec ze mě vysává víc síly, než jsem čekal. Takže v podstatě nedělám nic. Připadám si jako Hank Moody, kterej pořád nadával na L. A.
Nechci utéct, jen by jsem potřeboval vzkříšení, Ježíši to trvalo 3 dny, jak to bude dlouho trvat mně? já jsem člověk, on byl vysloveně Syn Boží, sebe bych definoval, jako dítě Boží.
Jasně asi by jsem měl žádat Boha o pomoc, ale to dělám pořád a možná Bůh na mě nemá čas a tak se plácám tady, jako ryba na souši.
Nejhorší na tom všem je to, že zjišťuju, že kolem mě se objevuje čím dál, tím víc lidí se stejnými problémy, v tuhle chvíli si připadám, jako menší pozorovatel toho, jak plno začínajících vysokoškoláků - ryb, jsou vhazovány do mělkého rybníka a plácají se stejně přesně jako já... takže vlastně nejsem pozorovatel, ale rybou, která si uvědomuje, že něco se děje špatně a tak chlastá, jako vzteklej a nejspíš úplně to nejhorší je, že se mi to vlastně líbí, takže v konečné fázy jsem rád zaseknutej, protože mám důvod pít.
V tuhle chvíli, přesně v tuhle, kdy si píši tohle sdělení, vlastně mluvím sám s sebou a vedle mě sedí pomyslný Sokrates, dává mi otázky a díky odpovědím se moje písmenka objevují zde na internetu a posouvám se v přemýšlení dál.
Říkám si, jestli i ostatní ryby taky takhle přemýšlí... nejspíš ano, ale já si to nechávám pro sebe a zároveň o tom nemluvím, kdežto oni jdou raději do clubu, kde skákají, jako pominutí a myslí si, že tím zakryjí svá trápení. Ovšem, co je lepší? Dělat, že vše je o.k. nebo o tom mluvit s blízkými? Člověk by asi měl sdělovat svoje pocity a myšlenky, nikdy totiž neví, co řekne a jak to změní postoj na věc druhého, třeba díky špatné náladě, druhá osoba získá inspiraci od prvního nebo naopak ještě hůř a pak se spolu dostanou do pekelníkových rukou a ztrácí se ve zmatenosti alkoholu.
Netuším, jako ukončit tento mini článek, nemám ponětí, kde hledat spravnou cestu, jediné co mohu doporučit je, aby každý šel pít a rozvíjel se i klidně v tom stavu, ve kterém se nachází, protože nikdy netušíte, kdy zasáhne osud a změní chod času ve váš prospěch, dost možná při tomhle psaní se mění i mně. Malinko jsem se "vypsal" a tak můžu s klidnou hlavou jít nakoupit jídlo a pak jít spát - mno, klidnější ne klidný.

KrisLei

28. září 2013 v 21:09 | AdamU.
Ahoj,
psal jsem Ti před minutou dopis, ale můj comp se mě záhadným způsobem vypnul... Nicméně ve zktrace, toužím po Tobě.
Ne však, jako nadrženec, který Tě sleduje všude možně po netu, ale duševně. Bohužel nevím, jestli jsou moje pocity správné a jestli svým schopnostem rozumím, a tak píši tenhle jakýs dopis, že jednou Ti jej ukážu a snad i to, co nosím, jako překvápko tam dole.
Doufám, že jsi se teď zasmála. Ale teď jinak. Při pohledu na Tebe, mám pocity, kterým nerozumím... pro jednou rozumím tomu tvrzení "mít motýlky v bříšku", což jsem dlouho neměl. Doopravdy hodně dlouho to cítím, akorát dnes na mě přišla ta nálada, kdy to musím napsat.
Tvoje oči a tvůj přenádherný úsměv... chci aby jednou se na mě dívaly a na mě úsměv smál, aby každé ráno patřilo tohle všechno mě/ mojí duši... ne kameře. Chci Tě fotit, dělat Ti snídani a poslouchat všechno, co vyleze z tvojí roztomilý pusy a dokonce mi přijde, že ačkoli máš větší zadek, u Tebe to je spíš bonus. Taky bych chtěl Tě vynést do nebe. Dívám se na Tebe a napadají mě myšlenky ohledně rodiny, sexu, lásky, básní a psaní, múza a zároveň milenka, to jsi pro mě Ty. Chtěl by jsem s Tebou rozebírat moje díla a tvoji práci.
Hodněkrát jsem slyšel různá přirovnání, jako zimní zahrada, či anděl a další bláboly, co se říkají holkám, Tobě tímto by jsem rád řekl, že nic pro Tebe nemám, neboť nic nevystihne pocit, který mám, když se na Tebe dívám... jo počkat, vlastně jeden by tu byl - láska. Ale ta doopravdická, ne ve významu - chci Tě do postele, protože dnes se moc tímto slovem čerpá a ztrácí celkově na významu. Jen dík Tobě tuším, jak velkou váhu nese toto slovo - láska.
I když teď mě napadá, jako básníka něco moc krásného. Když Tě vidím, připadá mi, že se dívám na západ Slunce s červánky v létě a při této kratochvíli si zapaluji cígo a vychutnávám, každý pohyb těchto těles, sedím v trávě, vítr vane z polí příjemnou kukuřičnou vůni a já prožívám pocit svobody a naplnění a je to krásné a uklidňující, že si moc moc přeju, aby to neskončilo. Chci Tě obejmout. Připomínáš mi moje dětství.
Jenže skončí to, protože TV je zrádná.
No uvidíme, co nám Bůh připravil. Dobrou, zdraví Tě jeden z potencionálních manželů.

Rekapitulace

28. září 2013 v 19:11 | AdamU.
Zdravím milý světe,
jak se vede tobě? Pokud stejně jako mě, a to zmateně, tak na tom jsi celkem dobře, protože mám pocit, že zmatenost patří k dnešnímu "žití". Kdo není zmatený, vypadá totiž, jako člověk bez cíle, jednoduše proto, že někam nespěchá. Takže světe nikam nespěchej, dělej jen svoji práci dobře, jako my všichni a nestresuj se.
Další věc, přehrávám si posledních pár dní, konkrétně 4 dny. Zjišťuju, ačkoli jsem doufal, že se to nikdy nestane, tak zjišťuju u sebe pár nových věcí v chování, například to, že jsem se hrozně moc upl na Californication a to ještě víc, než před 3mi roky. Ne, nechci být Hank Moody, jen se u mě objeví nápadné rysy, které se podobají vymyšlené postavě ve zmíněném seriálu, jako je pravdomluvnost, žití jen v tuhle chvíli, motání se kolem slečen, obzvláště pak prsatých.
Na škodu to není, jen mám dojem, že jsem se změnil až moc rychle, během 4 dnů. Je to moc rychlé a začínám mít obavy, kde nebo kam, budou tyhle změny končit či pokračovat, na druhou stranu, pořád se držím představy cihly, která si staví vlastní stěnu, kde základní pilíři jsou- sex, chlast, filozofie, sex a filmy... jo a sport.
Jenže kdyby jsem měl rekapitulovat všechno, zjistil by jsem, že jsem egocentrický pako, který má utkvělou představu ve spisovatelství, rockový kapele a nadpřirozeně velkýho ptáka s nekonečným kontem na účtě... tím pádem jsem v podstatě někde v té pomyslné společenské zdi a možná chci být jedením z milionu manažerů, možná jedním z miliardy podnikatelů, kterej bude tloustnout, už se nebude prát, bude mít blondýnku pipinku a tři rozmazlený spratky, krása a jedinečnost bude udávaná podle délky čísel na kontě a bude ze mě konzumní pablb, proti kterému jsem se stavil už od prvního shlédnutí Fight Clubu.
Jenže já takový nejsem, jsem jiný... dokonalý a mám rád svůj průměrný penis.
P.S. Bůh mě miluje, protože jinak by mi nedal tenhle dokanalý mozek a já vlastně jej taky, protože život je fajn, i když se povede třeba jen na malou chvíli, máme totiž nač vzpomínat.

Setkání s literární postavou

26. září 2013 v 7:58 | AdamU.
Zde je povídka zaslaná do soutěže, snad se bude líbit.


Setkání s literární postvou

"Ahoj... proč, tak smutně?" ptá se mě kluk na konci stolu, na první pohled celkem fajn, ale jeho oči říkají bolest a ztrátu v životě prožitou. Jindy jsem většinou rád sám a přemýšlím nad vším, co mám zrovna na mysli, ale dnes ten pocit radostné samoty opadl, je fajn se svěřit cizímu- může říci jiný úhel pohledu.
"Já, nevím, já… Prostě se se mnou rozešla holka po 2 letech vztahu, prý chce cestovat a poznávat lidi, já bych byl kotvou… Teď tu sedím, v nejoblíbenější knajpě, piju pivo a dávám si panáky, neutápím bolest, spíš hledám naději, či snad odpověď."
"Chápu. Podle mě určitě je nejkrásnější pocit, žít pro lásku, ať to dopadne, jak chce, můžeš říct, že jsi miloval. Já byl ženatý, v té době celkem bylo běžné, že tak mladý, ale nikdo nám nepřál, až na kněze... Jestli hledáš naději v lásku, či odpověď na otázku, zda milovat, tak je to jednoduché. Nepřemýšlej mozkem, poslouchej srdce, pro lásku se vzdát je nejkrásnější pocit, podle Epikúra láska vede k blaženosti... pak se cítíš, jako opravdový muž, udělal jsi největší krok v životě, rozhodl jsi se pro lásku žít."
"Jasně, ale... vše jednou skončí, stejně někdo jednou zemře... bolest je všudypřítomná, ptám se, proč teda milovat, do lásky vědomě vstoupím s tím, že ji ztratím a-"
"Jistě, jednou ztratíš vše, ale to je mnoho přemýšlení, nevíš, kdy ten konec nastane, zda za hodinu nebo za 5 let, nikdo nezná svůj konec, já se tak neptal nikdy. Chtěl jsem milovat, miloval jsem, sice pár chvil, ale děkuji Bohu, že mi lásku dal, i když jen ochutnat. Nikdy předtím jsem nic takového nezažil... pak jsem zjistil, že jsem o ni přišel a jediné, co mě napadlo bylo, že si nechci celý život říkat, co kdyby? nebo když? a otázku proč? Celý život bych se jen trápil. Tak jsem sám sebe osvobodil od bolesti... Miluj a věř. Už zítra možná poznáš a pocítíš, to kvůli čemu já odešel... Miluj a věř."
S tím se zvedal a já seděl přikovaný, měl pravdu, láska je nejcennější věc na světě.
"Počkej, jak se jmenuješ?"
"Jméno Ti neřeknu, ale žil jsem v Benátkách a teď se musíš vzbudit. Ahoj" a s úsměvem se otočil a já se probudil.

Navštívil mne Romeo, myslím, že vím, co tím chtěl říci a zanechal v mé duši naději. Díky.

lit. postava: Romeo
dílo: Romeo a Julie, W. Shakespeare

Sny

25. srpna 2013 v 19:55 | Adam U.
Sny. Sny. Sny. Sny. Každý z nás hrozně snil o něčem, každý z nás měl někdy sen a bohužel třeba se někomu nepovedl, nevydařil, či snad měl jej na dosah, ale nakonec se roztříštil, jako skleněná koule o zem. A to je smutné.
Je zvláštní, že když člověk v noci spí, tak sní... jenže proč říkáme, že jsem měl sen, ve smyslu- po něčem jsem toužil. Jedná se přeci o jiný druh snu, proč tedy se Tento Sen nejmenuje jinak? Znamená to snad, že v podstatě sníme i když jsme vzhůru, v práci, při sportu? Pakliže to je pravda, tak proč se naše Sny nestávají "pravdou"? Vždyť ve spánku se nám zdají krásné sny a většinou je i prožíváme a ráno sdělujeme blízkým, jak moc živý sen to byl. Kdyby jsem mohl žít můj velký Sen, tak jako ve spánku, zachoval by jsem se jako Homer Simpson a dokonce bych i zařval- Nechci se nikdy probudit!
Škoda, že tak naše myšlení nefunguje, bylo by pak naše žití veselejší... nebo naopak horší? Nerozlišovali bychom realitu? Samozřejmě z pohledu filosofie realita skoro není... Takže máme se hnát za svými Sny? A nebo jen prospat naše sny? Co je lepší? Najdu někdy na to odpověď? Spousta úspěšných lidí, říká, že žijí svůj sen nebo můj sen se stal pravdou, často také slýchám- šel jsem si tvrdě za svým snem! jenže nikdo neřekne, jak poznat, že právě Tenhle můj velký Sen, že právě jedině on stojí za to, aby jsem za něj tvrdě bojoval. Ano, někdo může říci, běž za svým srdcem, ale i srdce může být ovliněno. Tak jak do háje mám něco dělat, když v podstatě skoro celý svůj život teoreticky strávím v pochybách... Mám často pocit, že některé Sny z počátku vypadají, jako největší a totální hloupost, ale najednou ejhle- ze snu se stal Sen.
Takže během psaní mého, jakéhosi fejetonu, jsem došel k závěru- dělej to, co Tě baví, nepřemýšlej, jestli se něco z toho stane nebo ne, pakliže Ti to přinese nějaké potěšení (v dnešní době, tak moc potřebné) konej, třeba právě tato kravina se stane něčím mega obrovským. Jsou sny a Sny, ale neustálým přemýšlením se nikam nedostaneme, nikdy nevíme, kdy umřeme, tak proč se pořád kurva zdráhat a přemýšlet? Kam nás dostalo přemýšlení a kam nás dostalo konání? U mě osobně konání mě vždycky někam dostalo, jde jen nejspíš o to, naučit se brát svá rozhodnutí, každé bez vyjímky, jako ta nejlepší, neboť minulost je jen ve vzpomínkách a žádné kdyby neexistuje, stačí se podívat do historie, v ní žádné kdyby nenajdeme.
Takže hodně štěstí s rozhodováním a přijímáním za ně následků a důsledků bez výčitek, protože možná jen tyto věci nám doopravdy ukazují, nezívisle na osudu, Bohu či Ďáblu, že alespoň jednou můžeme prožít a zažít ten okamžik, před velkým skokem do vody, to co následuje potom, je právě Bůh, osud a Ďábel, rozhodnutím jim dáváme možnost, rozhodnutím žijeme a je jedno, jak dopadne vše kolem něj, můžeme být pyšní, že jsme se ROZHODLI...

Pocity

14. srpna 2013 v 7:20 | Adam U.
Vůbec netuším, kde a jak mám začít. Vím jen, že chci sdělit někam "po tají" svoje pocity.
Nevím, čím to je, ale mám hrozně divnej pocit z dnešního života dospělých. Nejedná se o klasickou anarchiiní zpověď jednadvacetiletého chlapce/ muže.
Vím, že jdu na vysokou školu a jdu na obor, který fakticky chci, ne jako předtím, kdy jsem šel do školy, jen kvůli titulu. Teď je to jiné. Vím a těším se na to, až budu opět studentem, ale je mi líto těch, kteří se rozhodli jinak. Ne kvůli tomu, že jsou snad hloupí či omezení ani nejde o dnešní výrok- Bez vysoký neuspěješ!, jde o to, že se rozhodli v tomhle státě pro dospělost. Je to šílený. I když jdu na VŠ, tak jsem v práci a pracuji na plnej úvazek. Jsem, jak se říká, v pohodě, jelikož bydlím prozatím u rodičů a nemusím platit za nájem a jiné výdaje, platím si za chlast, kuřivo a další věci. Dokonce ani jídlo se neplatím. Sposta mladých si tyhle věci neuvědomují.
Jenže být dospělým v tomhle státě je jedno z největších rozhodnutí v životě. NEMÁTE nic a nemáte na nic, vše je drahé a vše jde do prd*le. Nikdo se však neangažuje ve věci zlepšení situace. Rodina už není základem života... pak se NOVA diví, že je málo dětí, mnoho hypoték, lidí se tolik nevěří a skoro všichni jsou zadlužení- skvělá věc- Vím, že zde už nechci pobývat, pouze dostuduji a... čau.
Navíc do toho všeho můj vztah, který- nečekaně, krachnul... ale po roce. Hrozně šílený a zároven krásný to bylo. Zítra se bohužel mám sejít a bohužel nevím, jak to dopadne, pořád mám nejspíš nějaklé skryté city k ní. Bude to divný, celý rok jsem ji viděl v Evině rouše a najednou se mám chovat tak, jako by se nic vlastně nestalo, mám dělat, že nikdy jsem ji neviděl, jak si To užívá, mám dělat, že nikdy jsem ji neřekl moje přání- chci aby byla jediná... hrozně věcí musím ignorovat a to asi jen tak nezvládnu.
Nejsme spolu 2 měsíce a stále na ní myslím, ale přesto všechno ONA měla moje věcí u NÍ doma a nenapsala mi, já musel a až při zprávě jsem zjistil, že mi něco dluží... nechápu a kroutím hlavou, totiž dochází mi, že mě nikdy nemilovala, tak jako já ji... alespoň z části. NU což uvidíme, co a jak dál.
Nicméně asi i tohle patří k dospívání, zlomená srdce, zničené sny z teenagerovských let a nakonec zjisštění, že skoro 95% z nás všech nikdy nebude slavných a ani možná úspěšných, což je celkem smutný. Tohle všechno se stalo a vytvořilo, když jsme se stali konzumenti a spotřebitelé, už nejsme lovci a ani sběrači. V tomhle ohledu mi hodně otevřel oči Fight club a o to víc mě mrzí, když jsem si všechny věci týkající se života dospělého, tak mě mrzí, že i já začínám pomalu zapadat do vzorce- zdi. Nechci tam patřit a tak samozřejmě, pokud se nepodřídím, budu vyloučen ze společnosti a nakonec ze mě možná bude bezdomovec.
Smutný příběh nebo ne? Je doopravdy v našich rukou náš život a vše, co učiníme je naší vůlí? Osud je krásný alibismus, ale i někdy příjemné odůvodnění.
Hodně štěstí všem lovcům a sběračům.

Loučení a myšlení

10. května 2012 v 21:42 | Adam U.
No je to tu zase... nálada, kdy máš člověk chuť něco říct, ale bohužel není komu, takže začíná psát s nadějí, že se někdo podívá, přečte a pochopí. Je to něco málo přes třičtvrtě roku, co jsi ode mě utekla a nic neřekla, je to přesně měsíc, kdy se se mnou rozešla další dívka, která měla nahradit tebe. Ne nahradit tebe to je blbost, ale měla mi dát novou naději, kterou jsi mi Ty vzala. Bohužel, jak už je u Adama U. zvykem i ona sebrala... ne počkat spíš vyrvala Tu naději, takže v klidu můžu říci, že nemám naději. Ale vůbec žádnou. Když si zrekapituluji svůj dosavadní život, tak to nevypadá moc dobře, když si zrekapituluju poslední dva roky, tak je to fakticky úplně v prdeli. Snoubka v prdeli, naděje v prdeli, poslední zbytky srdce, které chtělo být milováno a chtělo hlavně milovat, je taky v prdeli. V podstatě mi přijde, že jsem prázdný... ne naštvaný ani smutný prostě prázdný, nic necítím. Teda pokud nepříjdou deprese, to pak mám chuť rozbíjet zeď hlavou. V podstatě tohle mělo být svěření se internetu a poreferovat o tom, jaká je láska kurva. Jenže už nemám sílu. Nemám sílu psát o tom, jak jsem ublíženej, nemám sílu přežívat svoje deprese, nemám sílu hledat lásku nebo čekat až si mě najde sama. Nejspíš budu chodit životem a čekat až si pro mě příjde zubatá s ostrou kosou, aby to bylo rychlý.
Snoubenku jsem miloval, miloval jsem ji tak moc, že jsem nechápal, kde se to ve mně vzalo, ale osud mi nepřál. Snad bude přát jí... byl jsem na tom hodně mizerně a neměl jsem chuť k ničemu, dokonce ani sex mi nešel. Pak najednou z ničeho nic rána do xichtu v podobě mladší dívky. Zvláštní, nikdy jsem mladší neměl... myslel jsem si, že to je znamení a osud mi ji poslal přímo do náruče. Jo doopravdy mi ji tam poslal. Ale jak jste již pochopili i ona se na mě vysrala a namočila mi hlavu do záchodu a vyrvala mi srdce z těla a řekla mi, že už ho nepotřebuji. Nastává otázka, jestli má smysl žít, když člověk zažívá tolik bolesti a jestli má smysl žít bez naděje a bez lásky. No pomáhá mi to, že si říkám, že tu nejsem zbytečně a přeci jenom, když se nedaří v jedné věci, tak se musí zákonitě dařit v další. No ani jinde se moc výrazně nedaří. Básně miluji a jsou něco mystického, v tom si hodně věřím, ale zatím jsem neměl odvahu něco někam poslat, takže nevím, jak na tom jsem. Nejhorší je, že se říká, že čas vše zpraví... Kurva toho mám tolik na rozdávání ?!
Ale co mě děsí je, že takových lidí, jako jsem já je hodně, takových, kteří prožívají stejné trápení a stejnou bolest a jsou i tací, kteří jsou na tom hůř než já, ale nejde jim pomoct... a to je k pláči, vzteku a smutku. Třeba si pořád jen stěžuju a cítím se ublíženej, ale jen kvůli tomu, že si nevšímám těch krásných věcí a troufám si říci, že na světě je určitě tolik krásných věcí, jen člověk musí do nich dozrát, aby je začal vnímat. Těším se, až tu krásu budu vnímat naplno. Počkat tohle je jediná a poslední naděje a pro tu už stojí za to žít. Nemám pravdu?
Tak co čtenáři, chápeš tenhle článek? Odnesl sis něco z něj... doufám, že ano a to mi dává příjemný pocit ke vstávání a probouzení se do dalšího dne. Jen poslední věc - S holkama to nejde a bez nich už vůbec ne. Věř v osud a v sám sebe... Nikdy na tebe nezapomenu Nikolo.

Kam dál